I just...

19. listopadu 2016 v 21:35 | Meh |  Z hlubiny duše


Už je to zase tady... Moje večerní depka. Proč vůbec přichází? Zase sedím v pokoji, poslouchám písničky a cítím se jako ta největší prachbídná existence světa. Jako přítěž, co jen dýchá vzduch a ubírá ho ostatním.
K čemu vůbec jsem? K čemu na tomhle zasranym světě vůbec jsem?


Ne, nemůžu pořád předstírat, že je všechno v pohodě. Protože sakra není. Já nejsme v pohodě. Jsem jako rozbitá panenka, kterou nikdo neopraví. Jako rozbitá panenka, kteoru nikdo nechce. Jako rozitá panenka, která je každému jen na obtíž a proto se jí radši zbaví. Vlastně, všichni jsme tak trochu rozbití


Ale co když nikoho nezajímá, že jsme rozbití? Ona je to totiž pravda. Nikoho to nezajímá. Máš problém? Smiř se s ním. Cítíš se smutně? Smiř se s tím. Někdo ti něco udělal? Smiř se s tím, život není pohádka. Život není pohádka. Nikoho nezajímá, že máš problém.


A nebo to není tak, že bych měla problém. Protože ten problém jsem možná já sama.


Ostatní se ptají: "Jak ti na sobě může tak málo záležet?" a já se porstě jen usměju a pokrčím rameny. Já to totiž nevím. Nejspíš jsem se tak už narodila. A nebo mi někdo něco řekl, co zakořenilo v mé hlavě a už to tam zůstalo. A postupně se to proměnilo v démona.


A stejně pak každému řeknu, že jsem v pohodě a přidám k tomu falešný úsměv. A víte co? Oni mi věří. Nikdo se totiž už nepodívá do očí. Oči jsou okny do duše. V očích uvidíte vše. A nebo jsem se to naučila tak dobře skrývat? Já vlastně ani nevím...

Myslím, že každý z nás lže svým přátelům. Protože kdyby věděli, co doopravdy jsme, byli by vyděšení a už by s námi v živoě nepromluvili. Báli by se nás. Všichni by se nás báli. A tak všichni lžeme. A už nám to ani nepřipadá divné.


Lidé nepláčí, protože by byli slabí. Pláčí proto, že byli až moc dlouho silní. Nevím, jestli je tohle pravda... Protože já se necítím silná. Cítím se slabá. Protože se nechám zlákat jídlem. Nechávám se jím ovládat. A to není dobře...

Cítím se jako troska. Já...jen chci aby to skončilo.
-Co?
Všecho...
Chci o sobě přestat pochybovat. Opravdu chci. Moc a moc. Ale vždycky tady je ten hlas, jeden z těch hlasů v mojí hlavě, který do mě rejpe. Pokaždé. Pokaždé...

Bývala jsem normální. Bývala. To je to podstatné slovíčko. V minulém čase. Teď už nejsem. A vím to o sobě. Ale co je vlastně být normální? V této době? Nikdo vlastně není tak úplně normální. Definice normálnosti neexistuje.


Nevidím důvod k tomu, abych to zkoušela znova. Nebo abych mluvila. Nebo abych dýchala.

Možná proto jsem se vydala na tuhle zpropadenou cestu. Jen aby si mě někdo všiml. Aby se zastavil a řekl 'Páni, ta je fakt hezká.Chtěla bych být jako ona.'


Každý si zaslouží lásku. Já jednu mám. A kdyby tu nebyla, tak už tu dávno nejsem já. To jsem mu taky řekla.

"Kdybych tě neměla, už tu dávno nejsem."

Pamatuji si ten vyděšený pohled v jeho očích a to, jak mě zabalil do náruče. A já plakala. Tak moc jsem plakala...




A opět ta maska...

Meh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B. B. | E-mail | Web | 20. listopadu 2016 v 16:14 | Reagovat

Snad bude líp

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama