Něco málo o mně

7. listopadu 2016 v 15:50 | Meh |  Z hlubiny duše
Nikoho nenutím tohle číst, je to takovej můj příběh a jak to se mnou vlastně bylo :)


Vynechám tu část, kterou si nepamatuji.
Moje první vzpomínka patří školce. Byly mi tři roky, když se paní učitelka ptala, kdo chodí/chce chodit na balet. A já se okamžitě přihlásila. Nevím, co mě to popadlo, ale vm, že jsem na celou školku křičela "Já,já!" a tak jsem se ocitla na hodinách baletu. Učitelka si mne zamilovala, říkala jak mi to jde a takové ty kecy. Ve třetí třídě školky se soubor přemístil na jiné místo a hodiny již nebyly ve školce. Byla jsme postavena před volbu: jít s nimi, nebo se na to vykašlat. Ale já chtěla tančit.
A tak přišli tvrdé hodiny trénování na vrcholový balet.
Ale balet není žádná procházka růžovou zahradou... Neskutečná rivalita, svině kam se podíváte a hlavně oblíbenci učitelky... Já mezi nimi nebyla. Vždycky jsem si hrozně přála mít sólo. Bylo mi přislíbeno a já byla hrozně šťastná. To jsem ale nevěděla, že ten slib bude trvat dva roky. Neskutečně moc jsem se snažila, trénovala i doma (můj rozsah byl opravdu perfektní a to i bez rozcvičení), vymýšlela choreografie. Učitelka choreografii vždy pochválila a dala jí jiné holce...
Chodívala jsem domů v slzách... A pak přišlo období dospívání.
Začala jsem přibírat v oblasti boků. Nevím čím to je, asi genetikou? Opravdu nevím. Pamatuju si, že jednou jsme dělali diagonály (z rohu do rohu místnosti, jako uhlopříčka)a učitelka zastavila hudbu, přišla ke mně a přede všemi (to je důležité slovo) na mě začala křičet, jestli si jako myslim že s takovouhle postavou se narvu do baleríny nebo někdy získám sólo (podotýkám, že jsem opravdu nepatřila k ttěm tlustším holkám. které na balet se mnou chodily).
Nikdy jsem si nepřipustila, jak moc mě tahle věta ovlivnila, ale nejspíš to byl takovej první démon usazen do mé hlavy, který spal a čekal na svou příležitost.
Jednou jsem znovu přišla domů s brekem a mamka se naštvala a promluvila s učitelkou. A já dostala sólo! Své první solo v životě. Byla jsem neksutečně šťastná, na vrcholu blaha!
To jsem totiž ještě nevěděla, co je to za solo... Podřadná krátká skladba, kostým taková dlouhá bílá sukně... A hodiny drilu. Ale já se nevzdávala! Tou dobou jsme už jezdili po soutěžích a sbírali úspěchy jako skupinové performance.
Se sólem jsem soutěžila dvakrát. V Pardubicích, kde mi sukně padala a bylo to neskutečné fiasko a v Hradci králové... Těsně před HK jsem ale rpožívala hrozné bolesti v oblasti nohou, nemohla jsem skoro chodit. Když už jsme to nevydržela a řekla to rodičům, vzali mě k lékaři a lékař diagnostikoval rozpad patní kosti. Na půl roku žádné sporty, nic a hlavně už nikdy jsem se nesměla vrátit k vrcholovému baletu.
Svoji poslední soutěž jsem odtancovala právě v květnu v HK v neskutečných bolestech. Ale dobře a to pro mě bylo hlavní. Sice jsem nebyla oceněná, ale pro mě to bylo hezké rozloučení s kariérou.
Pak jsem měla půl roční pauzu a v prosinci jsem dělala příjmací zkoušky na ZUŠ, které jsem úspěšně splnila a dostala se do třídy starších žákyň. Měla jsem od nich rok až dva odstup. A to byl možná ten rpoblém. Nerozumněla jsme jejich vtipům, narážkách a oni si ze mě často dělali srandu. Vlastně mě ani moc nemuseli, protože jsme byla zvyklá dřít, ale tam to bylo takové oddechové, nikdo se moc nepřetrhl. Možná proto mě měla tamnější učitelka tak ráda. Byly to skvělé tři roky.
Jenže zase se ozvalo mé tělo. Lépe řečeno moje hlava.
Skončila jsem s tancem, už nadobro a začalo půl roku léčení na různých odděleních fakultní nemocnice (od února 2014). Jenže nikde nevěděli coby. V tu dobu jsem dělala příjmačky na střední školu. Dostala jsem léky, po kterých mi bylo neksutečně špatně, nespočet antibiotik a dokonce jsem byla napíchnutá i na kapačky s kortikoidy. A tam někde jsem začala přibírat na váze... Nakonec se zjistilo (v červnu), že mám přiskřípnutou cévu, která vede krev do mozku a tak jsem měla část nefunkční. Hustý, co? Nicméně, příjmačky na střední jsem udělala i tak. Po vypuštění z nemocnice jsem dostala vitamíny, které měli velký obsah vitaminu B... Přibrala jsem z 58 kg na 68 kg. A pořád jsem si říkala, že je to v pohodě, dokud nemám 70 kg.

Moje kariéra na škole byla bídná. Měla jsem excelentní známky. Celý první stupeň samé jedničky, divná holka, byla jsem terčem šikany. Ať už kvůli oblečení, nebo kvůli tomu, že jsem byla trochu oplácaná. Však všichni známe ty bárbí.
Na durhý stupeň jsem přešla na jinou školu. To bylo nejlepší období mého života, tam jsme potkala nejlepší kamarádku, kterou mám doteď. Ona mě změnila k lepšímu a já jsme jí za to neskutečně vděčná. To jí jsem slíbila, že už si nikdy neblížím. Bohužel se naše cesty na střední rozešly a já šla na gymnázium, kde jsem doteď. Studuji třeťák, pracuji na seminární práci a poměrně to zvládám. Nemám tak špatné známky, ale nebudu vám lhát, je to fakt dřina. Nejsem studiiní typ, nesnáším učení. Rodiče ze mě ale chtěli gympláka no, a tak jsem tam :)

Ještě bych měla říci, že mám věřící rodiče. Tímpádem od dětství navštěvuji sbory. Jsme protestantského vyznání, ne katolického. Když mi bylo devět, nechala jsem se pokřtít. Ale nebyla jsem šťastná ve sboru, kde jsem byla a tak jsem hledala. Až jsem našla CB (Církev bratrská) a tam jsem doteď. Tam jsem poznala svého přítele, který mi je neskutečnou oporou. Tam jsem poznala přátele, za které bych položila život. Tam jsem šťastná.

Ještě byhc možná měla říci, že mou velkou vášní po tanci se stali koně. Tato krásná a neskutečně inteligentní zvířata mi přirostla k srdci. Nikdy jsem neměla vlastního a ani ho nechci, protože bych se o něj nezvládla postarat. jezdím u soukromníka bílou kobylku shagya-araba. Jezdím 7 let, tancovala jsem 11 let, hrála jsem na klávesy 4 roky a teď zpívám třetím rokem. Mám vlastní kapelu, která se ustaluje a skládá se jen z holek.

Dá se říci, že mám ideální život. Jenže já nejsem spokojená. Můj velký démon je jídlo. Nevím, kdo nebo co to ve mně spustilo, ale prostě to ve mně je. Potřeba být dokonalá, hubená a krásná. Nemyslím si o sobě, že jsem ošklivá, to ne. Naopak, mám ráda své světle hnědé vlasy, které na sluníčku házejí rezavý odlesk. Mám ráda i své oči, které v sobě mají prvky zelené a hnědé. Jediné, co nemám ráda je má postvava a váha. Děsím se jídla, děsím se čísla na váze. Bojím se, že mě jídlo bude ovládat... Ale zatm to mám pod kontrolou. :)

Pokud to někdo přečetl, děkuji :) je to okénko do mého života, který si jinak nechám rpo sebe :)
Děkuji za podporu :)
(PS: na fotce nejsem já)
Pokud byste na mě měli nějaké otázky, určitě je zodpovím :)

vaše Meh :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vivien-for-ana vivien-for-ana | Web | 7. listopadu 2016 v 16:11 | Reagovat

Wau ... :/  ... je zajímavé, jak jsou si mnohé příběhy podobné .... Já to v sobě také měla už kdysi kdysi .... Možná tím, jak mamka chtěla mít dokonalou dcerku, se kterou se všude bude chlubit a všichni padnou naprdel, z to toho, jak je dokonalá .... dělala jsem všemožný kroužky ve školkovém věku kraasobruslení, pak základy baletu - takové taneční oddělení) a pak snad vše co existuje - od potápění, přes solový zpěv, přes hru na nástroj, až k závodnímu tanci (lat. - standard.) - kde jsem strašně chtěla být dobrá .... + další okolnosti (líbil se mi kluk) + prostě jsem si všimla, že začínám přibírat (puberta) - chtěla jsem to řešit zdravým stravováním po menších porcích - ale rodiče zamítli - takže mě nutili jíst i pozdě večer na noc (když jsem se vracela po škole či z kroužků pozdě večer) -takže vepřové koleno kolem 10. večer nebylo nic divného - a já to nenáviděla ....... Tak jsem si řekla - fajn, nejde to podobrém, půjde to po zlém a přestala jsem jíst pro jistotu vůbec - všelijak jsem podváděla s jídlem a dařilo se mi .... až jsem málem umřela 170 cm / 39 kg .... Tím Ti chci říct, že jde zajít opravdu daleko, když tě postoj k jídlu takto ovládne ... Tak si dej pozor, ať dojdeš jen tam, kam jsi si zatím (s jakž takž zdravým rozumem - promiň) - určila .... protože až budeš v cíli, tak si stále budeš připadat tlustá - a bohužel platí "kdo chce víc, nemá nic" - protože když to přeženeš, tak tě prostě začnou nutít jíst - a všechno ti zničí ........ strašněě Ti fandím, vím jaké to je ..... a věř, může být i hůř .... to jídlo tě pak může ovládnout opačně (viz já ....) z extrému do extrému - už několik let prostě neumím jíst normálně, nemám normální zdravý úsudek a pochybuji, že jej někdy najdu - střídá se u mě hladovění, extrémní přejídání, a pak pár tak nějak zdravých dnů, při kterých jsem strašně nesvá .... tělo mám rozházené a váha mi zase leze nahoru .... strašně s tím chci něco udělat, je to přeci tak jednoduché, prostě ty kalorie do sebe neládovat .... jenže .... jenže ..... Snad zase nastartuji naplno a půjdu si zase za svým ... (i když s nejspíše navždy pomatenou hlavou .... ) .... jak mile to jednou v člověku je, myslím, že to z hlavy už nikdy nedostane - vždy tam ten démon (jak říkáš ty) bude číhat, a nebo hlodat ...

Ahoj a drž se kočko, hodně štěstí, jsi moc silná .... hlavně se včas zaraž - v čas, až budeš v cíli a přejdí POMALU na zdravý styl (jinak si opravdu zhuntuješ tělíčko a přijdou ti na to a dojebou ti ho "přibíráním" úplně - a nejen tělíčko, ale i psychiku - viz já .... ) JE UMĚNÍ, ŘÍCI SI DOST -  a to ve všech směrech - nyní v jezení - později - za pár týdnů :) v hubnutí .... snad si na mne vzpomeneš a neuděláš stejnou chybu jako já (kdysi ...)

2 vivien-for-ana vivien-for-ana | Web | 7. listopadu 2016 v 16:12 | Reagovat

Jinak - mí rodičé též chtěli "gympláka" :D .... takže jsem tam také šla .... a ta škola (pokud pak nepůjdeš dál) je na hovno (pardon) -ale prostě bez VŠ je gympl na "prt" ... proto studuji dál ... :)

3 I can I can | Web | 7. listopadu 2016 v 19:17 | Reagovat

[2]: děkuji za tvůj komentář :)
Opravdu chci maximálně 50 kilo, méně ne. Jakmile budou menší stehna, přestanu a začnu opatrně jíst málo, zdravě a postupně po krůčkách :)
Děkuji ti za podporu :) držím ti place :)

4 Lucienne Lucienne | Web | 7. listopadu 2016 v 20:10 | Reagovat

Beruško:/...to je strašně dojemný příběh.... hodně jsi toho zažila...mrzí mě, že to s tím baletem dopadlo takhle, jak to dopadlo:/ i to "onemocnění" (nebo jak to nazvat) není nic hezkého...muselo to být pro tebe strašně těžké.... Hlavně, že teď už jsi šťastnější, máš milujícího přítele, přátele,... váha je ten nejmenší důvod, proč by jsi neměla být šťastná.....ale chápu to...jídlo je démon - jak říkáš. přeju ti, ať je všechno už jen lepší a lepší:) nic špatného si nezasloužíš...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama